Státník 1. INSPIRACE Karla IV. (10 INSPIRACÍ Karla IV. – nový seriál)


24. 1. 2016

Přinášíme Vám nový seriál v rámci 700. výročí narození Karla IV., který bude postupně popisovat tzv. 10 INSPIRACÍ Karla IV. Inspirujte se i vy! Začínáme, jak také jinak bychom mohli opravdu začít, inspirací pojmenovanou - Státník.

Státník

   Pozoruhodný osud státníkcísaře a krále Karla IV. nepřestává udivovat ani po mnoha stech letech. I my, lidé 21. století, jsme stále konfrontováni s velikostí tohoto panovníka, který byl již ve středověku nazván vzletným titulem „Otec vlasti“. Seznámíme-li se hlouběji s Karlovým životem i vládou, které se nesmazatelně zapsaly do české a evropské historie, napadne nás v souvislosti s vladařovým osudem hned několik veskrze pozitivních synonym. Zřejmě nejfrekventovanějším z nich bude státník. Státníkem tradičně nazýváme člověka stojícího v čele státu, který si zjednal nespornou autoritu a oblibu, a u něhož dominují zásluhy o rozkvět státu a blaho jeho obyvatel. Karel takovým typem muže bezesporu byl.

   První vskutku státnické počiny u Karla spatřujeme už na počátku 30. let 14. století, kdy Karel jako pouhý kralevic a otcův zástupce působil v Itálii. S návratem do vlasti Karlova činorodost nabývala na síle a poté, kdy mu byl udělen titul mladšího krále, vstoupila do své vrcholné fáze. Avšak teprve rok 1346, kdy se Karel stal římským králem a krátce nato usedl po smrti otce i na trůn v Čechách, znamenal uvolnění stavidel Karlova mimořádného a všestranně vzdělaného ducha. Na římský a český trůn nastoupil ambiciózní a ctižádostivý Lucemburk v plném rozkvětu fyzických i duševních sil. Jako čerstvý třicátník měl za sebou jedinečnou školu života a bohaté zkušenosti. V hlavě proto již dlouho nosil promyšlenou státní koncepci, které se držel po celou dobu své vlády. Svůj velký intelekt Karel dokonale spojil s vrozenou ctižádostivostí a cílevědomostí, které z něj učinily úspěšného vrcholně středověkého panovníka.

   Karel vládl na dvojím trůnu. Byl nejen českým králem, ale také panovníkem Svaté říše římské, přičemž roku 1355 dokonce úspěšně absolvoval náročnou římskou jízdu do Itálie, jejímž triumfálním vyústěním byla korunovace císařským diadémem. Karlovy úspěchy v Říši se úzce odvíjely od stability Českého království. Karel chápal české země jako jádro rodové moci Lucemburků v Evropě a zároveň politicky i hospodářsky nejsilnější článek komplikovaného a rozsáhlého soustátí Svaté říše římské, jehož volnou součástí byly naše země prakticky od počátku. Silným panovníkem v Říši mohl být pouze tehdy, pokud by se mu podařilo uspět v Čechách a zajistit si tak bohaté zdroje z českých zemí, jimiž nemohl disponovat žádný jiný říšský kníže ani kurfiřt.

   Pro Karla bylo tedy prvořadé, aby v Čechách obnovil silnou panovnickou moc ukotvenou v jasně daném právním rámci, aby se tak do budoucna již neopakovaly vnitřní otřesy známé z minulosti a také počátku vlády jeho otce Jana Lucemburského. Aby Karlova snaha získala plnou legitimitu, hlásil se vždy ke svému českému původu, jelikož byl po matce Elišce pokrevním potomkem přemyslovské dynastie. Karlova usilovná péče o povznesení a zvelebení Českého království tak nebyla vedena pouze pragmatismem, ale skutečným vztahem k rodné zemi. Karel totiž i pod vlivem traumatického dětství, které neprožil v Čechách, projevoval na středověké poměry ojedinělý zemský patriotismus. Čechy byly pro Karla domovem, k němuž se hrdě hlásil a k jehož obyvatelům cítil silné pouto vyvěrající z vědomí společných předků a historických i kulturních kořenů.

   Ve snaze přihlásit se k odkazu Přemyslovců a demonstrovat české veřejnosti i okolním zemím, že počínaje jeho osobou pokračuje vláda přemyslovské dynastie v českém státě alespoň po přeslici, projevoval Karel okázalou úctu k hlavnímu zemskému světci sv. Václavovi. Z tohoto důvodu obnovil v dřívější velikosti starobylé sídlo českých králů na Pražském hradě, jelikož zde byly uloženy světcovy ostatky. Hrad si navíc zvolil za svou hlavní císařskou a královskou rezidenci. Spolu s tím zahájil stavbu katedrály sv. Víta, kde zřídil honosně vybavenou kapli sv. Václava. Karel kromě toho nechal vyhotovit nové korunovační klenoty, jimž vévodila právě koruna zasvěcená hlavnímu zemskému patronovi. Z tohoto důvodu se jí tradičně říká Svatováclavská koruna. Ve své úctě k svatováclavské a přemyslovské tradici šel Karel dokonce tak daleko, že jím sepsaný korunovační řád českých králů zahrnoval bezpočet prvků narážejících na odkaz předchozí vládnoucí dynastie.

   „Léta Páně 1358 přijel pan císař [Karel] do Čech a postavil na různých místech mnoho hradů a ustanovil v nich své purkrabí, aby pečovali o mír a vyháněli zločince. Téhož roku pan císař, maje zvláštní zbožnou úctu k svatému Václavovi, svému hlavnímu ochránci a pomocníku, obložil hlavu tohoto světce ryzím zlatem, zhotovil mu náhrobek z ryzího zlata, vyzdobil ho nejdražšími drahokamy a vybranými kameny a tak ho okrášlil, že se takový náhrobek nenajde na celém světě.“
Beneš Krabice z Weitmile

   Svatováclavský kult se úzce promítl také do dalších Karlových státnických počinů. Sv. Václav byl Svatováclavská korunapovažován již od 12. století nejen za patrona země, ale také etablujícího se českého středověkého národa. Karel proto zasvěcení nové královské koruny sv. Václavovi využil k tomu, aby svatováclavskou symboliku přenesl i na státní úroveň a stvořil tak první propracovanou státní ideologii českých dějin. Za Karlovy vlády se již běžně používal pojem „Koruna česká“, jakožto oficiálního názvu pro celé soustátí. Pevný právní rámec Karel českým zemím udělil v roce 1348, kdy na základě početného souboru jím vydaných listin došlo k jejich upevnění, scelení a zároveň jasnému definování vzájemnému vztahu. Teritorium zemí Koruny české spravoval jako vrchní vládce český král, který měl být však v dobové symbolice chápán pouze jako zástupce sv. Václava na zemi, jenž se tímto stával skutečným pánem nad českým státem a jeho obyvateli. Lenní propojení jednotlivých zemí Koruny české a tím pádem i jejich svébytnost tak napříště nebyly vázány na vládnoucí dynastii, ale na monarchii (Korunu) jako takovou. Toto zcela jedinečné a dějinotvorné Karlovo rozhodnutí způsobilo, že integrita zemí Koruny české přečkala celá staletí a existovala i dlouho poté, co samotná dynastie Lucemburků už dávno zanikla.

   Jádro zemí Koruny české tvořilo České království a Moravské markrabství, které se stalo nezcizitelným lénem českého krále. V této podobě český stát přetrval dalšího půl tisíciletí a jeho faktickým i symbolickým dědicem je dnešní Česká republika. Za Karla byly země Koruny české navíc rozšířeny o celé Slezsko, Horní a Dolní Lužici, Braniborsko a také četná zahraniční léna. K české Koruně formálně patřilo i vzdálené Lucembursko, původní vlast Lucemburků, avšak zde drželi skutečnou vládu v rukou Karlovi příbuzní. Nejprve prastrýc z otcovy strany Balduin a poté až do roku 1383 Karlův polorodný bratr Václav, který pocházel z druhého manželství jeho otce s Beatrix Bourbonskou.

Stabilita Karlovy české vlády byla dána především tím, že se uměl obklopit kompetentními i oddanými rádci a vytvořit si fungující efektivní byrokratický aparát, který stát nezatěžoval a nezpomaloval, ale naopak mu výrazně pomáhal v rozvoji pozitivních hospodářských i ekonomických procesů. Zároveň, a i to představuje v českých středověkých dějinách kuriozitu, Karel udržoval smír mezi hlavními silami podílejícími se na správě státu. Vedle panovníka to tehdy byla zejména šlechta a církev. Velké podpoře se za Karla těšila především církev. K ní Karla táhla nejen hluboká zbožnost, ale také politický realismus, neboť církevní moc byla ve středověku do značné míry rivalem moci šlechtické. Z církevních kruhů Karel navíc povolával vzdělané muže, jež využíval při správě státu nebo v diplomatických službách. Plné podpoře se za Karlovy vlády těšila i města, jež od něj obdržela řadu výhod v hospodářské i politické oblasti.

I přes všechnu svou aktivitu však Karel v Čechách tvrdě narazil, když se snažil v roce 1355 kodifikovat zemské právo. Psaný zákoník Majestas Carolina, na jehož vzniku se Karel podílel, a který měl upevnit postavení panovnické moci a zároveň zabránit šlechtické svévoli, nebyl přijat právě pro tvrdý odpor šlechty. Karel proto musel zákoník takticky obětovat na úkor korektních vztahů s předními panskými rody v Čechách. Vícekrát se jej jako celek nesnažil prosadit, neboť se smířil s politickým dualismem v českých zemích, kde se panovník o moc dělil se šlechtou. Šlechta tento postoj nepovažovala za projev slabosti, ale naopak za Karlovu úctu k jejich požadavkům, a proto mu zachovávala až do konce života bezpodmínečnou věrnost.

   „…4. A tak když přízní boží na nás zákonitým právem nástupnictví spadlo naše České království, začala se pečlivé mysli naší jasnosti zmocňovati mnohonásobná starost a pro rozličné nedostatky, které způsobuje vratký stav lidského pokolení, příliš se již rozmáhající v tomto království, horlivě a obezřele mysliti na všechny potřebné a vhodné prostředky, aby se nezdálo, že špatně užíváme královské moci od Boha udělené a z nečinné nedbalosti se zříkáme starosti o stát a o klidný mír poddaných, což je naší povinností.“ – Majestas Carolina

Celkově tedy byla Karlova česká vláda velmi úspěšná a výrazně posílila Karlovo postavení ve Svaté říši římské a celé střední Evropě. To mu umožnilo rozehrát ambiciózní evropskou politiku. S mocnou rodovou základnou v Čechách za zády Karel poměrně snadno uplatňoval svou vladařskou aZemě Koruny české na sklonku vlády Karla IV.utoritu na celém území Říše. Podařilo se mu tak vítězně vyjít ze zápasu s císařem Ludvíkem Bavorem, který byl z trůnu sesazen v roce 1346, avšak odmítal se vzdátmoci bez boje. I další pokusy o ohrožení lucemburských pozic v Říši vyzněly naprázdno. Karel se prosadil i na úkor konkurenčních a velmi mocných středoevropských dynastií, ať již šlo o polské Piastovce, uherské Anjouovce či rakouské Habsburky. Hlavním Karlovým záměrem ve Svaté říši římské byla konsolidace panovnické moci, obnovení imperiálních ambic středověkého císařství na severu Apeninského poloostrova a na západě Říše, a především zajištění držby římského trůnu v rukou lucemburské dynastie. Ve všech těchtoaspektech byl Karel až překvapivě úspěšný.

   Vrcholem Karlovy vlády v Říši bylo vyhlášení Zlaté buly v letech 1355 – 1356. Prvních 23 kapitol bylo vyhlášeno na říšském sněmu v Norimberku, zbylých 8 kapitol o něco později v Métách. Tento výjimečný dokument evropského významu upravoval volbu římského krále kurfiřtským sborem, jenž se zároveň stával do budoucna i jakýmsi poradním orgánem panovníka. Kurfiřtům byl navíc jejich titul přiznán dědičně, dostali právo razit mince, celní právo a také právo výkonu soudní pravomoci. Z českého hlediska je Zlatá bula Karla IV. výjimečná z celé řady důvodů, neboť Karel při jejím sestavování pamatoval na své státnické dílo v Čechách. Českému králi totiž zajistila zcela výsadní právo v kurfiřtském sboru, jež se bez mála rovnalo předsednictví, a znovu demonstrativně potvrzovala výjimečné i nezávislé postavení českého státu v rámci Říše. Výjimečnost českých zemí byla mimo jiné deklarována i tím, že se synové kurfiřtů měli povinně učit vyjma němčiny a italštiny i češtinu, kterou tímto Karel povýšil na diplomatický jazyk střední Evropy. Zlatá bula platila ve Svaté říši římské až do jejího oficiálního zániku v roce 1806.

Když Karel v roce 1378 umíral, bylo jeho státnické dílo úspěšně završeno. Země Koruny české byly v soudobé Evropě pevně zakotveny jako obdivuhodně vyspělé soustátí pečlivě vybudované na propracované státní ideologii. České země se staly politickým, hospodářským a kulturním centrem Svaté říše římské a stabilní rodovou základnou lucemburské dynastie v Evropě. Praha, Karlovo rodné město, se stala perlou střední Evropy a zároveň sídlem římského a českého krále, který patřil v tehdejší vrcholně středověké hierarchii k předním vládcům Evropy. Svatá říše římská díky úspěšným reformám velkého císaře přežila ve své imperiální podobě ještě dalších sto let. Bez velkého státníka Karla IV. by tak střední Evropa a český stát vrcholného a pozdního středověku pravděpodobně vypadaly zcela jinak.

Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Redakce: Ondřej Chrást
Historické poradenství: Marek Zelenka

Zdroje obrázků: Wikimedia Common