Olomoucký kraj – PUTOVÁNÍ S KARLEM IV. – seriál o Karlovských místech


17. 9. 2016

Olomoucký kraj – lucemburské srdce Moravy

Jen málokterý region České republiky se může pochlubit tím, že by se rozkládal na území dvou historických zemí. Olomoucký kraj je jedním z nich. Jeho podstatná část se sice nachází ve střední a severozápadní části Moravy, ale na severozápadě zasahuje do Slezska (České Slezsko), kde hraničí s polskými vojvodstvími Dolnoslezským a Opolským. Za vlády Karla IV. byly Dolní Slezsko a Opolské knížectví součástí zemí Koruny české, takže dnešní teritorium Olomouckého kraje tvořilo jeden z pomyslných středů vedlejších korunních zemí. Z tohoto důvodu bylo žádoucí, aby kraj prosperoval a poskytoval Lucemburkům vhodné hmotné zázemí pro upevnění lucemburské moci na Moravě a ve slezských knížectvích.

Karel IV. chápal, jak je pro lucemburskou politiku na Moravě a ve vztahu k Slezsku i sousednímu Polsku naprosto klíčové, aby Olomoucký kraj skýtal především stabilitu a hospodářský rozvoj. Jedním z jeho prvních kroků po návratu do vlasti tak bylo vykoupení olomouckého hradu ze zástavy. Olomouc totiž představovala nejrozvinutější a nejbohatší sídelní aglomeraci celého kraje. Navíc se jednalo o místo hluboce spojené s českou státností a českými dějinami, vždyť v roce 1306 zde byl zavražděn poslední mužský představitel přemyslovské dynastie král Václav III., což byla událost de facto stojící na počátku nástupu Lucemburků na český trůn.

Olomouc byla kromě toho biskupským sídlem. Karel za své vlády udělil Olomouci četná privilegia, včetně práva postavit další městskou tržnici, neboť Olomouc byla dlouhodobě považována za obchodní křižovatku Moravy. Za Karla IV. se výrazně rozšířila i městská samospráva, jelikož Karel nařídil založit v Olomouci a Brně zemské desky. Karel také rozhodl, aby v Olomouci pravidelně zasedal zemský sněm i soud, a to v dominikánském klášteře u kostela sv. Michaela, který si velmi oblíbil, a jenž v roce 1355 vzal pod svou milostivou ochranu. Tímto se tak Olomouc stala jedním z nejvýznamnějších měst Moravy. Důležité je také zmínit, že Karel měl mimořádně dobré vztahy s olomouckými biskupy Janem Volkem (1334 – 1351), jenž byl dokonce Karlovým nepříliš vzdáleným příbuzným, Janem Očkem z Vlašimi (1351 – 1364), pozdějším druhým arcibiskupem pražským, a Janem ze Středy (1364 – 1380), který byl zároveň kancléřem na Karlově dvoře.

Při zmiňování Karlových zásluh o rozvoj Olomouckého kraje a Moravy jako takové je nutné mít vždy na paměti, že v letech 1349 – 1375 byl moravským markrabětem Karlův mladší bratr Jan Jindřich. Karel do markraběcí hodnosti jmenoval svého bratra s plnou důvěrou, jelikož mezi oběma Lucemburky panoval idylický a vskutku láskyplný vztah. Moravský markrabě byl sice v dobové světské hierarchii leníkem českého krále, ale vztah Karla a Jana Jindřicha byl veskrze partnerský. Přispěním obou Lucemburků tak prožívalo ve 14. století rozmach i město Jeseník, kde se silně uplatňovaly řeznický a pekařský cech, včetně těžby a zpracování železa. Drahé kovy se těžily i v nedalekém Šumperku, který markrabě Jan Jindřich vykoupil od pánů z Lipé. Jeho syn Jošt později městu udělil četná privilegia.

Dalším významným městem Olomouckého kraje je Uničov, který se rozvíjel díky řemeslné výrobě a obchodu. Od roku 1354 mělo město dokonce právo konat osmidenní výroční trh a uničovští měšťané mohli svobodně obchodovat po celé Moravě. A právě skutečnost, že město vzkvétalo především na základě obchodu, vedlo představitele Uničova k tomu, aby vstoupili do obranného paktu s Olomoucí a Litovlí. Tento obranný pakt, který Karel IV. potvrdil v roce 1346, měl své členy zavazovat ke společnému prosazování práva a bezpečnosti v celé oblasti. V případě potřeby si města mohla pomoci i vojensky. Obranný pakt Uničova, Litovle a Olomouce se udržel až hluboko do 15. století a byl například velmi čilý během husitských válek.

V Karlově době se úspěšně rozvíjel také Prostějov, který patřil původně k majetku Karlova otce Jana Lucemburského. Ten přenechal patronátní právo prostějovského kostela kapitule u sv. Petra v Brně. Prostějov Jan Lucemburský, tak jako ostatně řadu míst v Čechách a na Moravě, pravděpodobně zastavil, jelikož majiteli města jsou pak jmenováni páni ze Šelmberka. Majetkové přesuny Jan Lucemburský učinil také u města Zlaté Hory, které i s hradem Edelštejnem odebral v roce 1339 opavskému knížeti Mikulášovi II. Karel IV. však Zlatou Horu a hrad Edelštejn vrátil roku 1361 do vlastnictví opavských vévodů, kteří byli jeho příbuznými z matčiny strany a navíc oddanými spojenci.

Mezi kvetoucími a bohatými městy se v Olomouckém kraji hrdě tyčily významné hrady. Řadu z nich vlastnili sami Lucemburkové. To byl příklad hradu Bouzov, který od poloviny 14. století sice patřil pánům z Vildenberka, ale v roce 1382 jej vykoupil markrabě Jošt.  Do majetku moravských markrabat se v polovině 50. let 14. století dostal také hrad Rabštejn (Rabštejnek). V roce 1371 zakoupil Jan Jindřich i Drahotuše v Lipníku nad Bečvou. To naopak další z hradů Olomouckého kraje, Branná (Kolštejn), udělil Jan Lucemburský jako léno pánům z Lipé. V roce 1340 tento majetkový přesun potvrdil sám Karel IV., jenž byl tehdy moravským markrabětem. Ve stejném roce Karel zakoupil horu Tepenec, na níž nechal vybudovat stejnojmenný hrad. Ten měl střežit především Jantarovou stezku, která přes moravské území spojovala Pobaltí s Jadranem. Karel navíc nepřímo ovlivnil rozvoj slavného Šternberku, který od roku 1357 vlastnil Albrecht Aleš ze Šternberka. Tento pán ze Šternberka nebyl pouze mocným šlechticem své doby, ale také litomyšlským biskupem, na základě čehož celý hrad přeměnil na důstojnou biskupskou rezidenci. Po vzoru kulturních a uměleckých trendů panujících na dvoře Karla IV. navíc okázale vyzdobil místní hradní kapli.

Za vlády Lucemburků prosperoval nejen Olomoucký kraj, ale celá Morava, která prožívala jedno ze svých nejvýznamnějších a nejslavnějších období historie. V Karlově propracované státní koncepci byl Olomoucký kraj jedním z klíčových regionů ve vedlejších korunních zemích, k němuž on sám a jeho bratr Jan Jindřich přistupovali odpovědně a se starostlivou péčí. Vzkvétající Olomoucký kraj byl totiž klíčem k trvalejšímu proměnění Moravy v organizačně ucelenou, hospodářsky silnou a kulturně vyspělou zemi, jež po boku Českého království vytvořila pevné jádro mohutného a vlivného soustátí zemí Koruny české. Pro Karla IV. i celou lucemburskou dynastii proto byl Olomoucký kraj především živým a pulzujícím srdcem Moravy.

 

Redakce: Ondřej Chrást
Historické poradenství: Marek Zelenka

Zdroje obrázků: Wikimedia Common