Cestovatel – 6. INSPIRACE Karla IV.


6. 10. 2016

Pokračujeme s dalším dílem historického seriálu 10. INSPIRACÍ Karla IV. - tentokrát představujeme Karla IV. jako cestovatele.

Město Norimberk
Město Norimberk

Nadpis „cestovatel“ může někomu v souvislosti s Karlem IV. připadat přinejmenším podivný, avšak skutečnost může mnohé překvapit. Podíváme-li se totiž na definici slova cestovatel, pak zjistíme, že jím nazýváme někoho, kdo zcestoval četné země, některé navštívil i opakovaně, a vrátil se do své vlasti, aby o nich podal svědectví. V Karlově životopise Vita Caroli, který však zaznamenává jen jeho mládí a dospívání, nalezneme svědectví z dalekých cest poměrně často. Mnohdy i v nečekaně barvitém podání. Karel tedy cestovatelem bezesporu byl, navíc tento pojem můžeme bez obav rozšířit i jako označení někoho, kdo svých zážitků a zkušeností získaných v cizině bohatě zužitkoval ve svém životě, díky čemuž získal cennou možnost perspektivního náhledu a porovnávání odlišných kultur.

Ve středověku byl cestovatelem téměř každý monarcha. Státní správa totiž v této době nebyla ani zdaleka tak propracovaná a byrokratická, jak se s tím setkáváme v evropské historii poprvé až s příchodem novověku, tj. někdy na sklonku 15. století. Naopak, středověká státní agenda vyžadovala, aby byl panovník neustále v pohybu, objížděl zemi, soudil, vynášel tresty, vedl vojsko nebo zakládal hrady či města. Panovnický dvůr tak nebyl vázán pouze na jedno mocenské centrum. Většina vrcholně středověkých monarchií v Evropě neměla stálé sídlo. České země s Prahou, jež byla politickým středem země již od konce 9. století, jsou v tomto ohledu naprostou výjimkou. Přesto panovník překračoval hranice své země jen sporadicky. Většinou pouze v případě větších vojenských tažení nebo závažné diplomatické schůzky. Platilo to i o panovnících českých zemí. Teprve poslední přemyslovští králové v důsledku své ambiciózní a mocenské politiky častěji zavítali za české hranice. Setkáváme se s nimi ve Svaté říši římské, Polsku, Uhrách nebo Rakousích. Jen hrstka přemyslovských vládců zavítala dále, například při křížových tažení do Svaté země nebo jako doprovod při římských jízdách. Teprve až Jan Lucemburský byl skutečným cestovatelem, který byl neustále v pohybu a pravidelně navštěvoval vyspělý evropský západ a jih.

„Když pak vypukla mezi Lombardskými veliká válka, kterou jsme byli zaměstnáni dříve, než jsme opustili Tyroly, a to pro spolek, který uzavřeli Benátští, Florentští, Milánští, Ferrarští, Mantovští, Boloňští a mnozí jiní proti Mastinovi della Scala, vladaři veronskému a padovskému, který byl náš nepřítel, jak je výše uvedeno, šli jsme v této době přes Moravu do Rakouska, chtíce se dostat do Lombardie, ale vévoda rakouský nám nechtěl poskytnout průvod. Tu vstoupivše na lodi dorazili jsme ke králi uherskému, který nám dal z města Budína průvod Uherskem, Chorvatskem a Dalmácií až do města Senje na břehu mořském, odkud jsme vypluli na moře…“  Vita Caroli, kapitola IX. 

Karel však cestovatelský výkon svého slavného otce ještě překonal. Jestliže první léta svého života Karel prožil v Čechách, už v pouhých sedmi letech se roku 1323 ocitl ve Francii. Tady se mu mělo dostat adekvátní výchovy i vzdělání. Jako součást francouzského panovnického dvora Karel poznal z Francie mnohem více, než jen Paříž a přilehlé královské hrady. Navštívil například Remeš a její impozantní katedrálu Notre Dame, jež byla korunovačním místem francouzských králů. Byl také hostem papeže v jihofrancouzském Avignonu, kde tehdy sídlila papežská kurie. Podíval se jistě i na jiná významná místa, ač o tom není přímých zpráv. V jedné z nejvyspělejších zemí tehdejší Evropy Karel strávil sedm let. Roku 1330 byl však otcem poslán na první vladařskou misi, a to více než symbolicky do nepříliš vzdáleného Lucemburska. Tady se měl i přes svůj stále velmi nízký věk učit vládnout. Dlouho zde ale nepobyl, jelikož už o rok později jej otec povolal do Itálie, aby za něj převzal vládu nad lucemburskou signorií. Přes Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko tak Karel dorazil do Pavie, aby odstartoval svou bouřlivou školu života. V letech 1331 – 1333 totiž v severní Itálii čelil nejedné těžké zkoušce. Otisk jeho činů nalezneme v řadě severoitalských měst, především v Parmě, Lucce nebo Modeně.

Když se tak Karel v pouhých sedmnácti letech vrátil v roce 1333 přes Tyrolsko a Bavorsko do Čech, byl již zkušeným cestovatelem, jemuž se nemohl zážitky rovnat žádný z předcházejících českých kraleviců. I jako budoucí český král musel Karel horlivě cestovat. Český lucemburský stát byl totiž rozsáhlým soustátím zahrnujícím řadu historických zemí s odlišným státním zřízením a kulturním vývojem. Navíc se jeho teritorium neustále zvětšovalo. Karel tak kromě Čech musel zaměřit pozornost na Moravu, Slezsko a později i na Horní a Dolní Lužici, Braniborsko a také Českou „Horní“ Falc.

Otec jej navíc stále častěji brával na své zahraniční cesty. Hned v roce 1335 na státní návštěvu sousedního Uherského království. Konkrétně do Trenčína, následně i do Visegrádu. V dalších letech Karel pomáhal hájit zájmy svého mladšího bratra Jana Jindřicha v Tyrolsku, kde za něj de facto převzal poručnickou vládu. Díky tomu se mohl znovu výrazněji angažovat na severu Apeninského poloostrova. Spolu s otcem Karel navíc uspořádal křížové tažení proti pohanským Prusům na Litvu. Na začátku roku 1337 Karel protáhl Polskem a mohl dokonce na vlastní oči spatřit slavný Královec (Kaliningrad, dnes součást Ruska), který kdysi založil jeho český praděd Přemysl II. Otakar. Pro neshody s otcem výprava nedopadla nijak slavně a rozmrzelý Karel se rozhodl pro návrat do Tyrolska a Itálie. Tehdy zvolil poměrně náročnou a dobrodružnou cestu, a to skrze Uhry, Chorvatsko a Dalmácii, načež se objevil na břehu Jaderského moře. Během plavby dokonce zažil přepadení piráty!

To už ale Karel pomalu mířil na římský i český trůn. Než v roce 1346 usedl na dvojí trůn, měl již za sebou řadu diplomatických cest po střední a západní Evropě. Na svých cestách zavítal do řady dnes významných evropských metropolí, ať již šlo o Frankfurt nad Mohanem, Ženevu nebo Basilej. Jako římský král vstoupil Karel také do nejdůležitějších říšských měst Bonnu a Cách. Největším a nejdůležitějším cestovatelským počinem pro Karla byla však římská jízd z let 1354 – 1355. Během ní navštívil třeba Pisu a především vysněný Řím, kde byl korunován císařem. Ještě před samotnou korunovací prokázal svou výjimečnost, když se do Říma v předvečer svého pompézního vjezdu vypravil inkognito a jako prostý poutník, aby si tak mohl nerušeně a o samotě prohlédnout slavné římské památky a svatostánky. V roli českého panovníka bychom Karla nejčastěji spatřili v Praze, na Karlštejně, a na dalších královských hradech. Časté byly i jeho cesty po vedlejších korunních zemích. Na Moravě jej často vítalo Brno. Ve Slezsku Vratislav, v Lužici poté Žitava. V Říši se Karel zdržoval nejraději v milovaném Norimberku, Trevíru nebo Mohuči. Jako vrcholný středoevropský politik Karel samozřejmě pobyl krátký čas i ve Vídni, Budíně a Krakově, tedy hlavních panovnických sídlech Rakous, Uher a Polska té doby.

„13. dne měsíce dubna [1365] nejjasnější náš kníže a pán, pan Karel IV., z přízně boží císař římský, vždy rozmnožitel, a český král, se po příchodu řady poslů, které k němu poslal pan papež, vydal na cestu k avignonské kurii. Aby tedy úspěch a zdar cesty tohoto pana císaře byl všem zjevný, chceme, aby všichni, k nimž se dostane toto sepsání, věděli, že v celém Porýní a Alsasku byla prokazována tomu panu císaři velká úcta, potom že v celém Burgundsku se k němu hrabě savojský choval velmi uctivě a obdivuhodně. Nato se o jeho výdaje velmi důstojně a skvěle starali poslové francouzského krále.“ Neplach: Stručné sepsání kroniky římské a české  

Hrad Tangermünde

Nejpilnějším cestovatelem byl Karel v 60. letech 14. století. Bylo to v době, kdy stanul na absolutním vrcholu světské hierarchie v Evropě a musel tak čelit četným opozicím a koalicím ve středoevropském regionu. To vyžadovalo být neustále v pohybu a pružně reagovat na často velmi dynamický politický vývoj. Ani v těchto letech ale Karel neztrácel ze zřetele celkové celoevropské dění. Vrcholem jistě byla Karlova státní návštěva Avignonu v roce 1365, během které navštívil Arles, kde byl korunován burgundským králem. V letech 1368 – 1369 podnikl dokonce druhou římskou jízdu. Karel se tak stal jedním z mála středověkých panovníků Svaté říše římské, který za svou vládu vstoupil osobně dvakrát do bran Říma. Horlivým cestovatelem Karel zůstal až do vysokého věku. Vlastně právě 70. léta 14. století jsou dobou, kdy Karel trávil nejvíce více času mimo hranice Českého království. Většinu času strávil v Braniborsku na svém novém sídle v Tangermünde. Podíval se i do Berlína, jenž byl ve 14. století však ještě nevýznamným městečkem. Během své poslední velké státní cesty, kterou Karel vykonal na přelomu let 1377 – 1378 do Francie, vkročila noha velkého Lucemburka i do Bruselu, kde sídlil jeho bratr Václav, lucemburský vévoda. Své poslední kroky na tomto světě ovšem Karel udělal v Praze na Pražském hradě, starobylém sídle svých předků.

 

Město Arles
Město Arles

Jedním z důvodů, proč Karlův syn a dědic Václav IV. v evropské politice později neuspěl, tkví v tom, že neměl ani polovinu z otcova elánu a cestovatelského ducha. Nástupci Karla IV. tak chyběly politický rozhled a životní zkušenosti. Obojí naopak spatřujeme u Karla měrou vrchovatou. Ba co více! Karel totiž i na základě zkušeností nabytých v cizině své úsilí o celkové povznesení českého státu ještě zintenzivnil, jelikož si byl dobře vědom narůstajících ekonomicko-hospodářských rozdílů mezi jednotlivými evropskými regiony. Tušil, že v dohledné době se vyspělý západ a jih Evropy zbaví okovů politické krize i tíživých ran morových epidemií, aby mohl diktovat tempo evropského vývoje. Vývoje, jenž už přisoudí střední Evropě a českým zemím mnohem menší roli v budoucím politickém i ekonomickém vývoji kontinentu.

Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Redakce: Ondřej Chrást
Historické poradenství: Marek Zelenka

Zdroje obrázků: Wikimedia Common